"Kronička"
aneb August podle Víky a Jirtka

V tomto místě můj psaný deník skončil, neboť jsem se k dalšímu psaní buď nedostal nebo nevydmýchal. Od této chvíle je to tedy jen "z pamětí". Menší skluz jen tři čtvrtě roku. :-))))

So 9.8.97 Probudili jsme se velmi brzo ráno (na silnici zrovna začínaly dopadat první sluneční paprsky zpoza kopečka) a vydali se hned na stopa. Již zítra večer jsem měl sraz s kamarády v rumunském městě Cluj, takže to chtělo trochu sebou hodit. Jako na potvoru nás nikdo nechtěl brát. Posnídali jsme. Nikdo nás nebere. Jak tak pomalu ubíhá dopoledne, aut je míň a míň a nálada jde dolu. Rozhodujem se, že se rozdělíme, já zústávám na místě a Job jde o kus dál do kopce. Asi za čtvrt hodiny mne bere skoro úplně nacpaný žigul a nálada stoupá. Poté co zjišťuji, že Job už také odjel, se přímo dere nahoru. (jo život je křivka - peaks & throughs) V jednom okamžiku dokonce zjišťuji, že o auto přede mnou sedí Job. Bohužel můj stop mne musí vysadit, a tak rychle peláším skrze Tornaľu, abych co nejrychleji dohonil Joba. Naštěstí ho jeho stop vezl jen o nějakých pár set metrů dál, a tak se rychle shledáváme. Radost - z toho, že jsme se tak rychle sešli (a neztratili) a že je teprv asi 10,30 hod (černá představivost roztáčí ručičky hodinek neuvěřitelnou rychlostí) - jsme završili útratou posledních asi 15 korun za dvě porce zmrzliny, protože slunce již pěkně peklo. Na hranici v Kráľi se dostáváme rychle dalším stopem, ani celníci (hr. přechod Číž-Bánréve) nás nezdržují, a tak jsme konečně v Maďarsku.
Všechny ty stopy snad ani nemá cenu popisovat. Jen stručně. Dlouho čekáme než nás jeden chlápek vezme 15km !, ale lepší pocit sedět v autě než se pařit na silnici. Pozn.: Tradiční černé tričko je v létě trochu na obtíž. Třeba Šimi a Karel stopují v bílém, Karel měl s sebou dokonce dvě - jedno na cestu tam a druhé nazpět: To první bílé, které nosil v Rumunsku celý týden, ovšem ke konci vypadalo velice odpudivě, což se černému triku stát nemůže.Pak následuje několik pro změnu opět krátkých stopů až do Miškolce, a pak se to pro změnu opakuje. Asi přeháním. Nicméně poté se nám povedl taktický delší stop, díky němuž jsme přečkali silnou vichřici s hustým lijákem uvnitř motorového vozidla a dostali se až do Debrecenu. Na nádraží jsme se navečeřeli, a poté co jsem zjistil, jak hodně drahé jsou maďarské dráhy i na relativně krátkou vzdálenost, která nám zbývala do Rumunska, jsme se rozhodli pokračovat v překonávání této vzdálenosti navzdory vytrvalému lijáku. Nahodili jsme ponča a zkoušeli chvíli štěstí u motorové pumpy. Bylo už skoro k desáté hodině, a tak jsme se rozhodli pokračovat po výpadovce a strávit noc někde na kraji města. Jdem po silnici a nejednou jakoby na nás někdo volal. Opravdu, zpod převislé střechy místní sámošky na nás volají něco ČESKY dvě postavy. Postavy na bližší pohled zarostlé a alternativní, avšak snad dobré byli dva mladí češi (jednoho z nich jsme tuhle potkal u Křiklárny na Letné - svět je prostě mrňavej) také na cestě do Rumunska. Chvíli jsme pokecali o útrapách cesty, poochutnávali si jídlo a oni se pak šli poohlédnout po nějakém místě na spaní. My s Jobem jsme nakonec usoudili, že, přestože průčelí sámošky kouká do hlavní silinice a na protější straně silnice hlídá nějakej sekuriťák obchod s auty, přespíme tam, kde jsme. Už ani nevím, co jsme si uvařili, snad tam byly vločky. Náskládali jsme se do kompaktního prostoru, přikurtovali baťohy k zábradlí a ke spacáku, boty dali pod hlavy a vůbec se zabezpečili proti všem nepříjemnostem. Usnul jsem rychle a vůbec mi nevadilo, že neumím ani slovo maďarsky.
Předchozí den Další den